Jak poznat kvalitní umění

18.10.2020

Divák a umělec

Nepřeberné množství uměleckých děl z celého světa, které je možné relativně snadno získat, sugeruje otázku kvalitativního rozlišení. Jsme zvyklí na žebříčky zpěváckých soutěží, ankety o nejlepší knihu, filmové ceny. Jak je to ale s výtvarným uměním? Existují spolehlivá kritéria, podle kterých může kdokoliv poznat, že se jedná o kvalitní umělecké dílo? Na místo jednoznačné odpovědi se podívejme, co si o podstatě výtvarné tvorby myslí někteří teoretici umění a samotní umělci.

Jako východisko použijeme tezi estetika H. Morrise-Jonese: "Nehovoříme o uměleckém díle jako vědci, ale jako umělci." Dílo vnímáme jak záležitost nikoliv praktickou, řemeslnou, ale jako fenomén ze sféry poezie. Slovy estetika Collingwooda: "Uznáváme básníka proto, že z nás samotných učinil básníky." Malíř a básník Francis Picabia to vyjádřil verši:

"Jsem krásný netvor, jenž sdílí svá tajemství s větrem.                                                                                     Co miluji nejvíce u jiných, to jsem já sám.                                                                                                     Jsem krásný netvor, jehož ložem je velodrom.                                                                                     Průsvitné karty zabydlují mé sny."

"Co je poezie?", uvažoval malíř Geoges Braque. "Je mimo jiné v tajemství věcí neomezených poznáním a identifikací, v možnosti jejich nekonečných proměn. V harmonii, která mezi věcmi vládne a jeví se člověku jako... téměř nebytí. Malíř jí dosáhne, až zvládne a potlačí svůj talent. Dílo je živé až tehdy, kdy se rozplyne původní idea." 

Idea je v tomto pojetí vlastně "předmětným" projevem vyššího abstraktního celku univerzálního jsoucna. V tomto smyslu psala s porozuměním francouzská kritika o práci malíře Josefa Šímy. "Jeho tvorba je charakterizována snovým, nezemským světlem, které je základním tvůrčím postihováním věčného a nadčasového tématu: jednoty vesmíru. Josef Šíma nezpodobuje předměty tohoto světa, ale samu energii, která je vytváří. Světlo v jeho obrazech je obrazem onoho ohně, o němž Herakleitos praví, že vede všecko skrze Veškerenstvo a neponechává vesmír nikdy v nehybnosti."

Jak je to ovšem s "realismem" v umění? Fotograf a pedagog Ján Šmok viděl problém jasně. "Každá realita je především prostředkem k vytvoření obrazu. Je třeba ji aktivně použít, a ne jen pasivně registrovat." Malíř Bohumil Matal o realitě soudí, že je to "synthesa tvaru, světla a osudového okamžiku." Malíř Emil Bernard nabádal začínající umělce: "Nemaluj příliš podle přírody. Pamatuj, že umění je abstrahování. Sni před přírodou, vysaj z ní podstatu toho, co vidíš, ale mysli více na konečný cíl svého obrazu." A co je oním konečným cílem a jakými prostředky ho lze dosáhnout? Italský estetik Cesare Vivaldi konstatoval: "Rozdílnost materiálu, škrábnutí, znaménko, skvrna mohou postačit, a postačují podat věrný a hluboký obraz života."

K problému se kdysi v novinách Daily Mail také vyjádřil umělecký kritik Pierre Jeannerat: "Proč kritikové vychvalují věrnost podoby v obraze Rembrandtově, ale haní moderního malíře akademického stylu za to, že se pokouší o věrné zobrazení? Jak je možno jedním dechem vynášet jasné zobrazení v starém díle a dnešní zcela nezobrazující malbu? Umění je totiž duševním zušlechtěním. Proto zasluhuje zavržení dílo, jenž prostituuje umění tím, že hoví přechodným zálibám sběratelského publika, ať už jsou sentimentálního, snobského, šovinistického nebo erotického rázu." Teoretik umění Max Bill k tomu dodává: "Umělecké dílo není vytvářeno proto, aby soutěžilo s jinými uměleckými díly, nebo aby znázornilo vývoj dějin umění, nýbrž je formulací pravdy, jejíž smysl nespočívá ve "vystavení", nýbrž v "používání".
Umělecké dílo je ale "používáno" i jako obchodní komodita. Už zmiňované záplavě možností získat širokou paletu uměleckých artefaktů nahrává pestrá škála důvodů, proč si lidé díla pořizují. To je ovšem sféra marketingu. Staré reklamní pravidlo říká: "Nekupujeme mýdlo, kupujeme příslib krásy. Nekupujeme pomeranče, kupujeme životní sílu. Nekupujeme auta, ale prestiž". Můžeme k tomu dodat: "Nekupujeme obrazy, kupujeme... Co vlastně?" 
"Naším povoláním je prodávat krásu", napsal americký designér Raymond Loewy. "Chceme dát spotřebiteli výrobek odpovídající nejvyspělejšímu studiu a vytvořený nejpokročilejší technikou. Ale vkus a ustálené zvyklosti dospělých lidí brání jim přijímat vždy tyto nejlepší předměty. Zkušený výtvarník pozná instinktem, kde leží kritická mez, kdy je předmět nejpokročilejší, ale ještě přijatelný. Nazýváme tento bod "Práh, MAYA" (Most Advanced Yet Acceptable). Georges Braque - jak už víme - odmítal zásah vůle do umělecké tvorby a takový komercializovaný postup byl pro něj, stejně jako představa programově angažujícího se umění, absurdní. Výtvarných postupů i technologických prostředků použitelných pro vytvoření uměleckého díla je nepřeberné množství. Jejich pracnost, případně materiálová náročnost samozřejmě hraje roli při finančním ohodnocení konkrétního díla, ale pro jeho uměleckou hodnotu má význam jenom ve smyslu vhodnosti užití jako adekvátního výrazového prostředku. Například zlacené pozadí ikony.

Jak to tedy je s možností posoudit kvalitu uměleckého díla? Reputace umělce, případně galerie, tradice, kontinuita práce, kontext díla ve slohovém vývoji umění, ocenění na uměleckém trhu... Pozná ale sám divák, jakým způsobem dílo vznikalo? Pokud pomineme poezii univerzálního vesmíru, je to, s trochou cynismu, vlastně jedno. A co se týká poctivosti uměleckého přístupu konkrétního umělce, je to především jeho vlastní vnitřní problém. I když nese zodpovědnost za důvěryhodnost celého uměleckého stavu, který má v rámci lidské komunity svou důležitou a křehkou roli. Jde přeci o tu šanci stát se pomocí uměleckého díla "také básníkem."

Richard Kliment
Září 2020

V textu použity citace z časopisů Blok, Fotografie 70, Výtvarné umění.                                              Překlad veršů Francisca Picabii Adolf Kroupa