Jak poznat kvalitní umění

Divák a umělec

Nepřeberné množství uměleckých děl z celého světa, které je možné relativně snadno získat, sugeruje otázku kvalitativního rozlišení. Jsme zvyklí na žebříčky zpěváckých soutěží, ankety o nejlepší knihu, filmové ceny. Jak je to ale s výtvarným uměním? Existují spolehlivá kritéria, podle kterých může kdokoliv poznat, že se jedná o kvalitní umělecké dílo? Na místo jednoznačné odpovědi se podívejme, co si o podstatě výtvarné tvorby myslí někteří teoretici umění a samotní umělci.

"Jsem krásný netvor, jenž sdílí svá tajemství s větrem.                                                                                     Co miluji nejvíce u jiných, to jsem já sám.                                                                                                     Jsem krásný netvor, jehož ložem je velodrom.                                                                                     Průsvitné karty zabydlují mé sny."

"Co je poezie?", uvažoval malíř Geoges Braque. "Je mimo jiné v tajemství věcí neomezených poznáním a identifikací, v možnosti jejich nekonečných proměn. V harmonii, která mezi věcmi vládne a jeví se člověku jako... téměř nebytí. Malíř jí dosáhne, až zvládne a potlačí svůj talent. Dílo je živé až tehdy, kdy se rozplyne původní idea." 

Idea je v tomto pojetí vlastně "předmětným" projevem vyššího abstraktního celku univerzálního jsoucna. V tomto smyslu psala s porozuměním francouzská kritika o práci malíře Josefa Šímy. "Jeho tvorba je charakterizována snovým, nezemským světlem, které je základním tvůrčím postihováním věčného a nadčasového tématu: jednoty vesmíru. Josef Šíma nezpodobuje předměty tohoto světa, ale samu energii, která je vytváří. Světlo v jeho obrazech je obrazem onoho ohně, o němž Herakleitos praví, že vede všecko skrze Veškerenstvo a neponechává vesmír nikdy v nehybnosti."

Jak je to ovšem s "realismem" v umění? Fotograf a pedagog Ján Šmok viděl problém jasně. "Každá realita je především prostředkem k vytvoření obrazu. Je třeba ji aktivně použít, a ne jen pasivně registrovat." Malíř Bohumil Matal o realitě soudí, že je to "synthesa tvaru, světla a osudového okamžiku." Malíř Emil Bernard nabádal začínající umělce: "Nemaluj příliš podle přírody. Pamatuj, že umění je abstrahování. Sni před přírodou, vysaj z ní podstatu toho, co vidíš, ale mysli více na konečný cíl svého obrazu." A co je oním konečným cílem a jakými prostředky ho lze dosáhnout? Italský estetik Cesare Vivaldi konstatoval: "Rozdílnost materiálu, škrábnutí, znaménko, skvrna mohou postačit, a postačují podat věrný a hluboký obraz života."

Jak to tedy je s možností posoudit kvalitu uměleckého díla? Reputace umělce, případně galerie, tradice, kontinuita práce, kontext díla ve slohovém vývoji umění, ocenění na uměleckém trhu... Pozná ale sám divák, jakým způsobem dílo vznikalo? Pokud pomineme poezii univerzálního vesmíru, je to, s trochou cynismu, vlastně jedno. A co se týká poctivosti uměleckého přístupu konkrétního umělce, je to především jeho vlastní vnitřní problém. I když nese zodpovědnost za důvěryhodnost celého uměleckého stavu, který má v rámci lidské komunity svou důležitou a křehkou roli. Jde přeci o tu šanci stát se pomocí uměleckého díla "také básníkem."

V textu použity citace z časopisů Blok, Fotografie 70, Výtvarné umění.                                              Překlad veršů Francisca Picabii Adolf Kroupa