Blog

Výstava a její divák

Jak vlastně funguje uspořádání a koncepce výstavy na vnímání návštěvníků uměleckých expozic? Zajímavé podněty k přemýšlení nabízí střednědobá sbírková expozice "1918 - 1938: První republika" ve Veletržním paláci NG v Praze. Klade si totiž za cíl představit "umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků i dalších kulturních institucí." Jak se s tím ale vyrovnává současný divák?
Ambice výstavního projektu jsou rozsáhlé jako sama expozice: "Představit s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter ... s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu. Sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje." Ponechme stranou občanskou výchovu a zaměřme se na obrazy, které vlastně mají v konceptu výstavy roli doprovodných ilustrací. Expozice sestává z oddělených kójí, zastupujících důležité prvorepublikové umělecké instituce. V nich jsou instalována díla, která s jednotlivými galeriemi souvisí. Divák objevuje díla autorů v měnících se souvislostech. Představovány jsou profily galerií, ne vývoj jednotlivých umělců. Je osvěžující vidět důvěrně známé obrazy v nové komunikaci s jinými díly. Ale po čase už je to téměř vyčerpávající. Člověk totiž nepostupuje kontinuálně jednou výstavou, mající svůj rytmus, ale navštěvuje vlastně množství různých výstav po sobě.
Pro vnímání výstavy je důležitá koncepce, se kterou je expozice vystavěna. Na základě asociačních řetězců divák postupuje od jednoho exponátu k dalšímu, vytváří se mu bohatá zásoba nových zážitků, až postupně v klasické gradaci dramatu přijde katarze. Nebo alespoň pocit hodnotného zážitku.
"1918 - 1938: První republika" je metavýstavou, muzejní expozicí. Provádí nás kulturním provozem od Brna až po Užhorod, ukazuje knižní design, klasiku i zajímavá díla ne příliš publikovaných autorů, například Václava Hejnu. Vydá na dvě dlouhé návštěvy. Mimo to ukazuje na problém výstavního povozu. Díla bývají vedle sebe instalována s ohledem na jejich tvar, barevnost, námětovou příbuznost. Obsah díla jako by nebyl. Příběh výstavy je vyjádřen textem konceptu, obrazům jako by byla upřena sama schopnost sdělení. V takové situaci jde spíše o vyskladnění, než výstavu. Sblížení se s konkrétními díly to zrovna nepomáhá. Nicméně - dobrý obraz se vyjeví sám. A příležitost vidět, co se v roce 1930 vystavovalo třeba v Košicích je zajímavá.

Richard Kliment